Jak je na tom české školství? Kritici argumentují zhoršujícími se výsledky v mezinárodních testech, počtem neúspěšných maturantů, stesky průmyslu na nedostatek inženýrů či názory řady učitelů na klesající úroveň znalostí žáků. Jiní vidí naše školství pozitivněji: vzrostl podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí, zvýšila se schopnost komunikace v cizích jazycích, znalosti žáků nejsou menší – jsou jen jiné – méně encyklopedické, více praktické.

Naše školství má skvělou tradici. Máme na čem stavět, co rozvíjet. Školství má stále dobrý lidský potenciál. Většina učitelů vykonává své povolání dobře a s láskou (dovoluji si soudit na základě 35leté učitelské praxe).  Nějaké nedostatky bych ale na našem školství našel. Bohužel je obtížné nalézt konsensuální cestu k jejich odstranění. Někteří navrhují, ať se inspirujeme tam, kde mají ve výše zmíněných testech nejlepší výsledky. To zní sice logicky, ale naráží to na odlišné kulturní pozadí. Češi nejsou Korejci ani Finové. Jednoduché převzetí modelu odjinud řešením není. Můžeme v nich však hledat inspiraci.

Centralizace

Polistopadový vývoj sice přinesl uvolnění, ale od poloviny 90. let se šrouby opět postupně utahují. Má-li stát nést odpovědnost za vzdělanost národa, musí mít samozřejmě nástroje, jak školství ovlivňovat. Ale mantinely by měly být dostatečně široké, aby se nepotlačovala iniciativa a kreativita škol a učitelů a aby se mohly zohlednit lokální rozdíly.

Kde vidím prostor k uvolnění? Za nepotřebný až škodlivý zásah do autonomie škol, považuji jednotné přijímací zkoušky na maturitní obory. Vůdčí myšlenka zavedení jednotných zkoušek byla „nepusťme na gymnázia ty, kteří na to nemají“. Zní to jako boj proti poklesu úrovně gymnázií a zvýšení úrovně výstupů z učilišť. Výsledkem ale bude pokles počtu žáků se středním všeobecným vzděláním a snížení celkové vzdělanosti. Na gymnáziích nyní máme asi 23 % žáků z daného populačního ročníku. Na VŠ však studuje více než 65 % populačního ročníku. Hlavním dodavatelem pro VŠ jsou tedy odborné školy. To je špatně. Jednak proto, že gymnázia mají své vzdělávací programy zaměřeny právě na přípravu na vysokoškolské studium, a jednak je pro stát vzdělávání gymnazisty o desítky procent levnější než třeba elektromechanika.

Maturity

Maturity se rozrostly do mamutích rozměrů. Stal se z nich nepřehledný a organizačně velmi náročný moloch. Vítám návrh Asociace ředitelů gymnázií ČR, omezit společnou část maturity na didaktické testy, které jsou vyhodnocovány centrálně a o objektivitě jejich výsledků není pochyb. Vše ostatní ať je na škole. Stát by si tak ohlídal minimální úroveň maturantů a školy by samy nastavovaly náročnost profilové části.

A povinná maturita z matematiky? Jako učitel matematiky bych měl jásat. Nejásám. Soudím, že pro značnou část středoškoláků bude znamenat zpoždění v jejich vzdělávání. Kdo nepochopí matematické principy, stráví spoustu času slepým biflováním, aby tu maturitu nějak zvládl. A do týdne po maturitě vše zapomene. Kdyby se raději věnoval tomu, co mu jde a čemu se chce dál v životě věnovat, bylo by to prospěšnější nejen pro něj, ale pro nás všechny.

Peníze

Poslední roky se zdá, že se blýská na lepší časy, pokud jde o platy učitelů. Dostali přidáno a dalších 15 % nárůstu je slíbeno. Ono to sice není tak moc, ale pozitivní to rozhodně je. Já mám tři doporučení, jak zajistit více peněz pro školy a jejich učitele bez navýšení rozpočtu školství.
1) Počet vyučovacích hodin u nás je ve srovnání s dalšími vyspělými státy vysoký. Snížením o dvě hodiny týdně by pedagogická škoda nevznikla a uspořilo by se cca 7 % nákladů.
2) Kdyby se více žáků směrovalo na gymnázia (což by bylo přínosné i pro celkovou vzdělanost), ušetřila by se spousta peněz, protože gymnaziální vzdělávání je podstatně levnější než vzdělávání odborné.
3) Je potřeba zrušit školy skomírající na nedostatek žáků. Úsporu by to přineslo rozpočtu státnímu i těm obecním či krajským.

Školství je a musí zůstat nositelem tradice. Škola je prostředím, kde se předávají hodnoty, na kterých stojí naše společnost. Proto škola nesmí procházet zvraty, ale postupnou reformou.